Silvestrovské setkání na Pepčíně...

video [1][2][3]

Určitě se ptáte, jak tradiční setkání prožil písmák brodský, pan Slavíček, že Ježku:
Setkání na Pepčíně, místě nám všem tak důvěrně známém! 
Zámeček, zvaný Pepčín, byl začátkem minulého století postaven v tudorovském slohu, neměl však svou historii dlouhého trvání.
Již v pohnutých válečných dobách hodně utrpěl na svém vzhledu, po nich pak i nadále chátral, aby byl začátkem osmdesátých let pro špatný stav zcela odstraněn. Na Silvestra se stává dobrou tradicí se setkávat na místech něčím nás oslovujících. Příkladem může být vrchol Velké Javořiny, kde si lidé v tento den podávají ruce jak z naší, tak i slovenské strany, a to nejednou za svízelných klimatických podmínek. Na Uherskobrodsku se v podobném duchu střetávají v prostoru uvedeného, nyní již neexistujícího zámečku.
Chtějí si se svými přáteli a známými nejenom v uvedeném místě zavzpomínat, ale současně se i oddat okamžikům vzájemného sbližování a milého popovídání. Nejinak tomu bylo v poslední den i tohoto roku, kdy se větší či menší hloučky mužů i žen, mladších i dříve narozených, vydávaly rozmanitými cestami k paloučku, na kterém stával zámeček. 
Jedni přicházeli hraběcí cestou od Vlčnova, ti z Uherského Brodu asi zprvu vážili své kroky náročným výstupem od cihelny, aby pak jejich chůzi provázela sotva znatelná alej listnáčů.
Jiní zase dali přednost lesním, přemrzlým listím pokrytým stezkám od Drslavic, Hradčovic i nepříliš vzdálených Veletin. Po dosažení svého cíle však byli mnozí z nich překvapeni nejenom množstvím tam již přítomného lidu, ale i novým, poněkud pozměněným vzhledem lokality.
Jejich očím se předestřely základy původní stavby, která bývala desítky let nezaměnitelnou ozdobou našeho kraje.Někteří možná i chviličku postáli u obnaženého zdiva s myšlenkami, vážícími se k dějům a dobám již v hlubinách času se ztrácejícím.
Třeba v tu chvíli ve svém nitru i zapřemítali:
 „Tak v okolí těchto míst krátce po začátku minulého století jezdíval svým kočárem Václav hrabě z Kounic, který byl tehdy nejenom uznávaným mecenášem, ale i člověkem, který se svým chováním přes svůj hraběcí titul nepovyšoval nad jiné. Zde se tedy k vzájemným promluvám setkávaly tehdejší významné kulturní osobnosti, aby se pokochaly výzdobou nádherných interiérů, stejně jako obsáhlou knihovnou se vzácnými starými tisky“.
Ale toť už jenom minulost, jak bylo výše naznačeno. A tak se alespoň návštěvníkům i tuto sobotu nabídla příležitost, ve které si mohli kromě oživujících vzpomínek i navzájem přiťuknout skleničkou „ohnivé vody“ a s předstihem tak oslavit blížící se půlnoční ceremoniál. Je snad zbytečné dodávat, že v těch chvílích nebyla nouze o vřelé podávání rukou a přátelská plácání po zádech, stejně jako srdečná přání k Novému roku.
Netrvalo pak už dlouho a ke „kolébce“ nově se rodícího roku přistoupilo pět „sudiček“, aby se k ní sklonily se slovy hladícími duši. První sudička, svým působením v sídle chrámů a věží, uvážlivým hlasem pravila: „ Přeji ti, robátko, a všem zde tebe do budoucna provázejícím, hodně zdraví a nebetyčné lásky, bez které by život nebyl tím pravým!“  Pak se slova ujala sudička druhá, která v tato místa přispěchala z vísky působivých velikonočních tradic: „Já přeji z tohoto místa, kde země postupně odkrývá své historické tajemství, tobě i všem dobrým lidem rovněž hodně štěstí a zdraví“. Třetí sudička, vyšší postavy, původem z vísky světově proslulých etnografů, se s nadhledem porozhlédla po svém okolí, aby pak pronesla: „Jako i jiné moje kolegyně, tak i já ti přeji hodně štěstí a zdraví, a nenechej se v budoucnu ničím vyvést z míry, pevných nervů bude potřeba tobě i lidu všelikému“. Čtvrtá sudička, sídlící v nedalekých Bolegradicích, s plnou vážností ve tváři přistoupila ke kolébce a jedním dechem k robátku a kolem stojícím dodala:  „Já ti přeji do nastávajícího období hodně zdraví, ale optimismu a pevné vůle, neboť ta bude nutná při překonávání těžkostí“. Poslední ze sudiček, pocházející z místa světu známé Jízdy králů, si zprvu zavzpomínala na své dosavadní působení, aby se následně upřímnými slovy vyznala:  „Já nejenom tobě, robátko, ale všem zde přítomným přeji do života kromě štěstí a zdraví hlavně hodně úsměvů a radosti. Bez nich by byl život teskný“. Pak však naznačila, že se bude v budoucnu v tomto kraji sklánět již nad jinými kolébkami. 
Po vzdálení se sudiček se v místě setkání mezi přítomnými rozproudila živá debata, při které z očí všech přímo vyzařovala radost z účasti na této pospolitosti. A když se pak prostorem, obklopeným sluncem zalitým lesíkem, roznesl v pravé poledne zpěv naší a slovenské hymny, nastaly mezi těmi, kteří se shromáždili kolem základů bývalého zámečku, okamžiky nemalého dojetí a vzájemného souznění. Velebné tóny jistě s „dojetím“ vnímala i mlčící svědkyně tehdejšího času, rozložitá thuje, k obloze se majestátně vypínající na okraji palouku. 
K doladění působivé atmosféry nám všem snad už jenom chyběla představa samotného Václava hraběte z Kounic, stojícího ve svém tradičním obleku na schodišti zámečku se svou milovanou chotí Josefínou. Však tu náhle, zcela neočekávaně, se mezi námi sám pan Václav se svou paní skutečně objevil. Oděn byl v modrém hábitu se širokým, dobově vyhlížejícím kloboukem na hlavě.
Z jeho úst se záhy nato k davu nesla slova našim srdcím blízká a duši oslovující. Krátce nato se jal se sotva znatelným úsměvem ve tváři v hlubokém zamyšlení procházet kolem základů svého zámečku. Neopomínal však svým kloboukem v ruce kynout lidu kolem něho stojícímu. Nemohlo být tedy symboličtějšího zakončení tohoto silvestrovského setkání…L.P.2016.