Zapomněl jsem napsat. Včera Saint-Tropez mě trochu zklamalo. Čekal jsem Bánov u moře a ony to byly Kunovice! Dlužno podotknout, že když jedeme v teplotách 15-19 stupňů po dálnici, tak pocitová teplota je aspoň o 10 stupňů menší. Takže pro představu je člověk oblečený tak, aby mohl v 5-9 stupních sedět v parku na lavičce půl dne vkuse a bylo mu příjemně. Opravdu mám na celý výlet k moři motocyklovu bundu a pod ní modrou zimní bundu na lyžovaní a velmi teplotou bundu Jagermaister.
V noci nám poprvé nepřišla směšná Cimrmanova hra Lijavec, kterou jsme si pustili před usnutím. Stan funguje skvěle. Vyšponovaný gumicuky k motorce, protože na zatloukání stanových kolíků do asfaltu a do betonu nejsme vybavení. Zatím. Travnaté plácky i hliněné na stany tady jsou, ale kdo by pak ten špinavý stan balil, nicht wahr?
Pršelo neskutečně silně a dul silný vichr z hor. Ráno je nebe s mrakem, ale nad mořem svítí slunce. Že bychom vyrazili bez nepromoků? Ó ne, tak optimističtí nebudeme. Soukat se do nepromoku na mikro odpočivadle u dálnice, za silného deště, kdy kolem sviští těch třicet kamionů, které jsme před chvílí předjeli, to jsme zažili včera.
Ráno fouká směrem k moři příjemný plachetnicový větřík, sušící se stan nabírá na objemu a dal by se pouštět jako drak.
Ráno tady dorazil zájezd francouzských důchodců. Barety, šle a anýzovka nejsou filmovými klišé. A dokonce to vypadalo, že zkušeným zrakem hledají místo na petanque.
Snídaně s vyhlídkou na moře a v dáli svítí slunce.
Hláška dne, přímo westernová: Suché nás nedostanou!
První náznaky trudomyslnosti, vyskytnuvší se desátý den výpravy zmizely záhy. Ač jsme zapomněli vzít míč, naštěstí máme oba komické převleky proti dešti. Viz hra Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem od Járy Cimrmana.
Monako. Tešil jsem se, jak si projedu zatáčky a cílovou rovinku, kterou známe ze závodů formule. Žel kolona, kolona, kolona aut a v kopcích mlha. Hned po vjezdu do města jsme se připojili ke skupině skůtristů, vybočili z kolony a jeli malinkými strmými uličkami. Fotka na níž končí ulička schody - nemuseli jsme je vyjet, ale zpočátku to tak vypadalo. Naštěstí skůtristi odbočili a my taky. Zastavit v místě strmém tak, že motorku neudrží přednim brzda, to nám připomnělo Sášence portuglské Porto s mokrou žulou a mně endurotrénink v Olešnici.
Přesunujeme se dál, místy podmračnou, místy deštivou krajinou do města Turín. Vzpomněli jsme si na Thorina, protože na ukazatelích je Torino. Projeli jsme za deště město, dali si pravý kebab u Araba a prošli jsme se ke Katedrále svatého Jana Křtitele, kde je uloženo Turínské plátno. Pak ještě kávu u Itala a přes svatého Rocha ke stroji a k pomalu dál k domovu.
U Milána nás čeká pravá italská kolona na dálnici. Jen asi dvacet minut, ale vyčerpávajícího postávání ve stále zesilujícím dešti. Míjíme Miláno i Benátky a táboříme na kempplace necelých sto kilometrů od Terstu. Je tady nonstop otevřená restaurace, sprcha i ostatní zázemí - wifi a kotce pro psy. Ráno vyfotím.
Neprší, jen tak mží. Dnešní nájezd byl jen 745km. Zítra pokračujeme k domovu. Návrat předpokládáme někdy ve čtvrtek večer.
V noci nám poprvé nepřišla směšná Cimrmanova hra Lijavec, kterou jsme si pustili před usnutím. Stan funguje skvěle. Vyšponovaný gumicuky k motorce, protože na zatloukání stanových kolíků do asfaltu a do betonu nejsme vybavení. Zatím. Travnaté plácky i hliněné na stany tady jsou, ale kdo by pak ten špinavý stan balil, nicht wahr?
Pršelo neskutečně silně a dul silný vichr z hor. Ráno je nebe s mrakem, ale nad mořem svítí slunce. Že bychom vyrazili bez nepromoků? Ó ne, tak optimističtí nebudeme. Soukat se do nepromoku na mikro odpočivadle u dálnice, za silného deště, kdy kolem sviští těch třicet kamionů, které jsme před chvílí předjeli, to jsme zažili včera.
Ráno fouká směrem k moři příjemný plachetnicový větřík, sušící se stan nabírá na objemu a dal by se pouštět jako drak.
Ráno tady dorazil zájezd francouzských důchodců. Barety, šle a anýzovka nejsou filmovými klišé. A dokonce to vypadalo, že zkušeným zrakem hledají místo na petanque.
Snídaně s vyhlídkou na moře a v dáli svítí slunce.
Hláška dne, přímo westernová: Suché nás nedostanou!
První náznaky trudomyslnosti, vyskytnuvší se desátý den výpravy zmizely záhy. Ač jsme zapomněli vzít míč, naštěstí máme oba komické převleky proti dešti. Viz hra Dobytí severního pólu Čechem Karlem Němcem od Járy Cimrmana.
Monako. Tešil jsem se, jak si projedu zatáčky a cílovou rovinku, kterou známe ze závodů formule. Žel kolona, kolona, kolona aut a v kopcích mlha. Hned po vjezdu do města jsme se připojili ke skupině skůtristů, vybočili z kolony a jeli malinkými strmými uličkami. Fotka na níž končí ulička schody - nemuseli jsme je vyjet, ale zpočátku to tak vypadalo. Naštěstí skůtristi odbočili a my taky. Zastavit v místě strmém tak, že motorku neudrží přednim brzda, to nám připomnělo Sášence portuglské Porto s mokrou žulou a mně endurotrénink v Olešnici.
Přesunujeme se dál, místy podmračnou, místy deštivou krajinou do města Turín. Vzpomněli jsme si na Thorina, protože na ukazatelích je Torino. Projeli jsme za deště město, dali si pravý kebab u Araba a prošli jsme se ke Katedrále svatého Jana Křtitele, kde je uloženo Turínské plátno. Pak ještě kávu u Itala a přes svatého Rocha ke stroji a k pomalu dál k domovu.
U Milána nás čeká pravá italská kolona na dálnici. Jen asi dvacet minut, ale vyčerpávajícího postávání ve stále zesilujícím dešti. Míjíme Miláno i Benátky a táboříme na kempplace necelých sto kilometrů od Terstu. Je tady nonstop otevřená restaurace, sprcha i ostatní zázemí - wifi a kotce pro psy. Ráno vyfotím.
Neprší, jen tak mží. Dnešní nájezd byl jen 745km. Zítra pokračujeme k domovu. Návrat předpokládáme někdy ve čtvrtek večer.