Pozorování enduroškoly z místa vyvýšeného shledáno bylo bezpečným a veselým.
[fotky] [f1]
Na louce mokré tak, že by se dala ždímat, je malá trať, obří louže i bažina, jíž je doporučeno se vyhýbat. Tam, kdesi v divočině na Vysočině, kde žijí jen highlandeři – v areálu Radarka[1] proběhlo setkání bmwgs fóra[2] spolu s ukončením sezóny a poctivou enduroškolou[3].
Vyrazili jsme s kolegou ve dvou, on; říkejme mu kódovým jménem EV; coby endurem nepolíbený rozhodl se, že někde se začít musí a když začínat a padat, tak s cizí motorkou, že ano. Mimo kurz enduroškoly, se tedy EV snažil, šel do toho prsama a protáhl mého Stroma a vyválel se snad v každé louži. Pravdou je, že učit se na motorce, která je na padání vybavená je nejlepší a hlavně bez toho nepříjemna, kterým jsme si prošli snad všichni, kdy při každém sjezdu tam někde vzádu v hlavě straší faktura za opravu v případě pádu. Zde ale platilo, že kdo nepadá jezdí pod své možnosti.
Vypadalo to asi tak, že EV dostal úkol – patnáct minut jezdit a zvládnout alespoň tři pády. Zapnul si tedy stopky v kokpitu a vždy čas řádně splnil a většinou iniciativně přidal nějaký ten pád navíc. Opravdu dobré cvičení. Louka rozrytá, tráva vysoká, bláto kluzké a kaluže hluboké. Sjezdy a výjezdy sluncem vysušené.V tom bylo místy snad příjemnější ležet než jezdit. Takže pan EV získal své první ostruhy se ctí! Chtělo by se napsat endurista EV, ale ono E v kódovém označení již „enduristu“ zastupuje.
EV v akci (ta věc co ji trápí v louži je můj Stromík, ach).
A co my ostatní, že jsme se jen bavili při pozorování enduroškoly? Ne! Áron půl dne kroužil kolem okolních přehrad. Toli protáhl svoji trialku. Zkusili jsme si to na ní mnozí. Pro mě to bylo na trialce naprosto naprosto poprvé a překvapily mě dvě věci – zaprvé jak brutálně třístovka dvoutakt jede a zadruhé jaká je to dřina. Při skocích přes „špulku“ probíhalo focení a Perla říká: „Super! A teď skoč ještě jednou do RAWu.“
Hlavní orgasmizátor Joe nelenil a objednal opravdu předpisové báboletní počasí a to, že je léto na ústupu nám připomněl až s pozdním odpolednem postupující stín, kdy jsme se my, na lavičce venku slunící svorně posunovali za sluncem i s lavičkou.
Odpoledne se dívám a hle, kde se vzaly – tu se vzaly všude samé BMW motorky. Nádhera. Až pak jsem si uvědomil, že bmwgs fórum pravděpodobně se značkou BMW alespoň částečně koreluje.
A že se děly i veselé věci? Jistě. Toli má tak chytré auto, že se samo uzamkne. Ale už není tak chytré, aby vědělo, že klíče k sobě má uvnitř sebe, hluboko v kalhotách pohozených v kufru. Pozitivní je, že si Toli v autě klíče zbaběle nezabouchnul. Ale auto si klíče v sobě zabouchlo samo! To jsou věci.
Dvě až tři hodiny bylo z auta hrací pískoviště, kdy kolem chodili a převelice se snažili amatérští nenechavci přijít na způsob, jak auto otevřít a jak se dostat dovnitř. Pohled to byl nádherný. Z jedné strany se dlouhým zahnutým drátem snaží kdosi dostat skrz zámek k táhlům. Z druhé strany zas, škvírou shora prostrčeným dlouhým a pevným drátem něco zmáčknout... Tady se pozastavme. Opravdu se Petrlovi podařilo strčit drát dovnitř a přesvědčivě stisknout tlačítko otevření dveří, tlačítko otevření okna, tlačítko otevření kufru. A nic. Elektronika spala a na nic nereagovala. Když Toli po Petrlovi chtěl, aby tím drátem zašmátral dozadu v kufru, vysypal jeho kalhoty, nabral klíče od auta a podal mu je... byl odbyt s tímto prohlášením: „A kafe bys tím drátem uvařit nechtěl?“ Byli i tací, co vyjmuli boční blinkr a zkusili „zkratovat“ dráty bez proudu. Vždyť při zamčení auto dvakrát blikne, tak co kdyby to šlo i naopak? Nepovedlo se to nikomu, až o dvě hodiny později přijevší mechanik s tím byl za pár minut hotov – ale byli jsme hodně blízko!
Pobavili jsme se převelice. Příště jedu zas.
Sportu zdar a enduru zvláště! Vlastně teď už i mototrialu!
Za čtyři měsíce ježdění velmi slušný výkon! (motockylu)