sobota 13. července 2013

E.T. v Olešnici

[fotky]
Že E.T. znamená enduro trénink, to ví přec každý z nás. A pan režisér Spielberg nám tu zkratku již opatřil maskotem i logem. Budiž mu za to chvála. Uspořádat společný enduro trénink byl nápad prorostlý napříč několika webovými fóry. Nemůžeme někoho vynechat jenom proto, že má jinou motorku. Proč by na motokrosové trati nemohlo trénovat skoky BMW F 650 ST vedle KTM 990 Adventure? Že vám to přijde podivné? Není! To, co svedlo účastníky prvního E.T. dohromady byla především láska k cestování a pošilhávání po offroadových stezkách. Říká se: těžko na cvičišti, lehce na bojišti a něco na tom bude. Ono je snadnější, naučit se otočit v prudkém výjezdu na trati s podporou kolegů, kteří motorku přidrží a poradí; než v Albánii na kozí stezce – pracně nalezené v ruské vojenské topografické mapě – zjistit, že to v reálném čase vymyslet nejde a ukázat zbytku svého týmu, jak vypadá moje motorka zespoda.
E.T. není, nebyl a nebude pokusem o enduro školu. Enduro škola má učitele, osnovu, plán, záměr a hlavně výsledky. Náš enduro trénink byl věcí dobrovolnou, každý podle svých možností a chuti měl k dispozici zázemí a  prostor k seberealizaci. Pravdou je, že se lépe trénuje v místě, kde je skupina stejně postižených lidí a když vlastní motivace dochází, dá se čerpat od druhých.
V Olešnici je malá, soukromá, milá a přírodní motokrosová trať. Není to žádné MX peklo, ale nezáludný kus namotané polní cesty s pár skoky, výjezdy a sjezdy, kolejemi a všemi těmi překážkami, které při jízdě v offroadu všichni, co jezdíme na cestovních endurech, svorně nesnášíme a mnohdy ani dobře jezdit neumíme. Zde bych se nerad někoho dotknul; hovořím především za sebe, jsem enduro začátečník, jelito, které v naivní představě, že V-Strom je enduro, pořídilo sobě motorku a v potu tváře a za vynaložení dalších a dalších investic, pokusilo se... a dost... Přátelé, tudy ne! Obutím céčkových gum, ba ani výměnou přední vidlice a kola z cestovní motorky enduro nevzniká.
Na našem oblíbeném Lomu[1] sešlo se sedmnáct motorek, z toho se nejméně třináct jezdců aktivně zúčastnilo společného tréninku i několika offroadových vyjížděk po okolí. Turistika po značených trasách je zábavná i pro pěší, jak se pak tedy musí radovat řidič cestovního endura. Krom pár pádů a zuřícího traktoristy máchajícího sochorem s kusem rezavého řetězu se nic zvláštního nestalo.
Aby každý do místa ubytování snadno trefil, byla odbočka jasně označena:
Žel již druhý den náš maskot zmizel a to včetně pevného dřevěného stojanu zatlučeného do země – buď ho čeká kariéra zahradního strašáka nebo se E.T. konečně vrátil domů – a dlužno dodat, že zmizel i včetně kusu 3M reflexní pásky, která v noci uměla vykouzlit svítící prst! Pro neznalé připomínám, že se jedná o ukazovák a nikoli prostředník.
Plánovaný enduro trénink byl jakýmsi základním přehledem[2] toho, co se dá v offroadu cvičit a v čem se můžeme všichni zdokonalovat. Nepodcenili jsme snad ani teoretickou přípravu a inspiraci jsme hromadně čerpali z článků o offroad ježdění časopisu Motocykl[3]. Díky jim za to a odhaduji, že jsou jediným necizojazyčným papírovým periodikem, které aktuálně zmiňuje techniku enduro jízdy.
Opět mě potkaly drobné technické problémy jako již dříve[4][5]. Bylo to v pátek, den přes hlavním sobotním tréninkem. Tentokrát jsem ve svižném výjezdu škrtnul levou stranou o kládu a urazil jsem kloub přepákování řadící páky; jednička zůstala zařazená a při pokusu o dvojku jsem poruchu zaregistroval. Výjezd jsem dokončil a přímo na místě jsem přivázal  kus gumicuku k tomu, co zbylo a vedlo z motoru. Dolů se dalo řadit patou nohy, nahoru pak taháním pravou rukou za šňůru. Přijel jsem do tábora, s použitím drátu a lepící pásky se podařilo „nějak“ řadící páku spravit. Na dojetí by to bylo, ale na motokrosovou trať ne. Jasně, že mám náhradní řadící páku, ale doma. Koho by napadlo brát ji s sebou. Ach já, hlava dubová. Nezbylo než, v pátečním odpoledni, vyrazit na otočku domů, do garáže, do Brodu a za páčkou. Bylo to krásných a svižných dvě stě osmdesát kilometrů po asfaltu na céčkových pneu. Krom jednoho defektu, který se stal na dohled od pneu servisu, šlo vše jako po másle. Ani Ultraseal[6] v duši nepomohl, byť se jednalo o malinkou dírku. Nelepilo se, rovnou jsme koupili novou duši – pravdou je, že zatím neumím sám přezout kolo a to ani nouzově. S bezdušovými pneu to doposud nebylo potřeba.
V táboře jsme poctivě vedli nástěnku obsahující seznam zúčastněných a počty pádů, které absolvovali – přímo jsme nesoutěžili, ale stihl jsem za těch pár dnů spadnou čtyřikrát – nevím, zda i u endura platí to, co říkají snowboardisti – kdo nepadá, jezdí pod své možnosti.
Na trať se jezdilo dopoledne i odpoledne a jediný Barvajs byl z dopoledních tréninků omluven, protože byl na dovolené; my ostatní měli „ostrý“ enduro trénink.
Díky všem účastníkům E.T. že přijeli a že je to bavilo. Myslím, že to nebyl poslední společný enduro trénink, na kterém jsme se potkali. Pokud znáte pěknou enduro trať nebo motokrosovou trať, kterou zvládne projet cestovní enduro, domluvte a nabídněte termín a i kdyby to měla být pouze jednodenní akce, věřím, že by nezůstala bez odezvy. Viz. diskuse na cenduro.cz[7]. Záměrně nepíšu „znáte-li v v okolí,“ protože já sám to měl na místo konání E.T. sto čtyřicet kilometrů, což bylo férové vůči těm, co přijeli z Čech a kteří to měli stejně daleko.
Sportu zdar, enduru zvláště!