Itálie 2012 - Motcchiello a Transimenské jezero

Dopoledne jsme se vybatolili z kempu. V 11:53 jsme zaplatili za ubytování. Povinnost je opustit kemp do 12:00 jinak účtují další den. Tak jsme to stihli. Další zastavení byl vjezd do národního parku, kam jsme jezdili na pláž, protože včera systém chybně identifikoval Karlosovu a Vénovu motorku jako automobil a podle SPZ chtěl zaplatit 16€, tak se nějak domluvili s ostrahou a zaplatili polovinu. I tak to bylo dvakrát dražší než je běžné, ale nebudeme riskovat, že k Vánocům přijde nějaké pokuta.
Po cestě jsme opět ztratili kapitána Štístka, který se ozval telefonicky po dvaceti minutách, že mu došel benzín. Máme smluveno, že po 250km berou chlapci do svých motorech palivo, tak jsme nepochopili, proč Anubis najel 314km a zůstal stát na cestě. šlauch máme, PETku taky, tak jsem mu vyrazil na pomoc, ostatní svorně čekali na místě, kam všichnni místní jezdí z dalekého okolí na vynikající pitnou vodu. Něž jsem se vrátil, vyrobili oběd. Ač jsem měl v nádrži nejméně dvanáct litrů benzínu, nenacuci jsme hadicí ani deci. Nádrž V-Stromu je velká a profilovaná. Jako facehugger ve skoku. Tak jsem musel deset kilometrů k nejbližsí pumpě, zpět k Anubisovi, který ač stál celou dobu na slunci neusedl do stínu a kom helmy a rukavic neodložil ničeho. Boční kufry zůstaly u zbytku skupiny, tak jsem si zatáčky parádně užil. Chápu proč do těchto klikatých cest jezdí tolik motorkářů.
Monticchiello, které Karlos v mapě cesty pojmenoval jako kotáry bylo krásné malinké městečko na kopci, kde se kolem do nekonečna vlní vinice a pole. Krajina je zvlněná velmi a místní neorají traktory, ale vozítky na pásech co vypadají jako malý buldozer. Zem je tady svěle šedá až bílá. Horko příšerné, městečka daleko od sebe a sem tam samota na kopci, vždy velká kamenná stavba a malými okny a kolem vinice.
Prošli jsme si městečko a pokračovali k Tansimenskému jezeru, kde jsme pro dnešek zakempovali. Na místě jsem byli se šestou hodinou večerní a stihli jsme i "koupání." Jezero vysychá a několik set metrů od břehu je pořád po stehna vody. Taková příjemná vzpomínka na Balaton. Včetně vlaku, který co chvíli profičí kolem kempu. Voda smrdutá a na dně písek a bláto. Ábi si moc pochvalovala místní luxustní sprchy, s naším předhozím ubytováním nesrovnatelné. Táboříme až u rákosí u vody, vedle postarší motorkářské dvojice na Hondě Shadow, mají u stanu vyvěšenou velkou pirátskou vlajku.
Po cestě k jezeru jsme jeli v po úzké cestě, plná čára, omezení rychlosti na šedesát. Jeli jsme asi osmdesát, když nás přes plnou čáru předjelo auto Carabinierů, jedoucí nejméně sto a za ním další štrůdl aut. Holt italští řidiči jezdí jinak. Všude v horách, když je středové značení, tak je značená vždy plná čára a předjíždí se běžně, když je výhled nebo někdo jede moc pomalu a nikomu to nevadí. Hlavně tyto zlozvyky nesmíme s sebou vzít při cestě zpět přes Rakousko, tam by to mohlo být velmi drahé.
Dnes jsme měli v plánu ještě návštěvu města Asisi, ale je to tam z kempu dalších devadesát kilometrů, tak to necháme na zítra. Zase jednou vstaneme časně a k devátě hodině bychom už měli být na cestě. Navigace hlásí mimo dálnice a placené cesty čas cesty do Asisi sto minut a včetně dálnic a placených cest jen čtyřicet minut. Anžto cesta tam a zpět je pro nás vlastně zajížďka, pravděpodobně okusíme místní autostrádu.

[fotky] [trasa]